Dílo dvorního malíře Ferdinanda Runka

Ferdinand Runk se narodil 14. října ve Freiburgu u Breisgau. V roce 1785 přišel Runk do Vídně, kde navštěvoval Akademii výtvarného umění. Na vídeňské akademii v tu dobu působili význační krajináři jako Johann Christian Brand nebo Martin Molitor, jejichž vztah k reálné přírodě citlivý přístup ke světlu a změnám vzduchu se záhy projevil i v dílech mladého Runka. Záhy po absolvování Akademie se Runk stal velmi oblíbeným umělcem, zejména pro líbivou barevnost svých kvašových krajin. Ačkoli vytvořil i olejomalby, stala se kvašová technika nejvlastnějším způsobem Runkova uměleckého vyjádření.

Po smrti svého otce Jana Nepomuka ze Schwarzenberku se jeho syn Josef ze Schwarzenberku rozhodl zdokumentovat rozsah schwarzenberských držav nejen topograficky, ale i vizuálně. V roce 1797 proplatil Runkovi 135 florentů za pět vedut štýrských krajin, které se mu tak zalíbily, že následujícího roku získal mladý krajinář smlouvu na zakreslení "rozličných krajin knížecích panství ve Štýrsku podle skutečnosti ". Aby mohl na panství nerušeně pracovat, vydal kníže Josef ze Schwarzenberku příkaz, aby každý jeho úřad poskytl malíři veškerou podporu a po dobu pobytu na panství i veškeré zaopatření. Soubor 24 pohledů z Tyrol, které vznikly z této zakázky, si získal takovou oblibu, že byl grafikem Piringerem převedeny do akvatinty.

Ferdinand Runk obdržel nabídku knížete Josefa, aby se stal dvorním malířem. Mezi jeho povinnosti patřilo kromě výuky dětí i cestovat s knížecí rodinou a zachycovat významná místa, která rodina navštívila. Z množství vedut na hlavní a sídelní místa Evropy je však znám jen pohled na Paříž, který vyryl Johann Adam Klein a byl vydán Artarií ve Vídni.¨

Po přijetí místa knížecího dvorního malíře vytvořil Runk mimořádně rozsáhlý soubor pohledů na krajiny Čech a Štýrska. Řadu dalších pohledů z moravských panství knížete Lichtensteina věnoval Runk jejich vládnoucímu knížeti Janu I. Pro mladšího bratra knížete Josefa, raabského biskupa Arnošta, vytvořil Runk soubor pohledů na zámek Aigen a jeho okolí v souvislosti s otevřením nádherného přírodního parku, vzniklého na přání a za biskupovy podpory. Podle tohoto souboru vyleptal grafik Günther velmi oblíbené mědirytiny. Pouze jedna série prací byla určena mimo knížecí rodinu a její blízký okruh. Soubor pohledů z Holandska, krajin ležících v okolí Maasy, Roery a Sambry byla věnována markýzi Delabordovi, francouzskému státníkovi a spisovateli, který se seznámil s knížecí rodinou v době svého pobytu u vídeňského dvora.

Od roku 1803 působil Ferdinand Runk jako knížecí malíř a učitel kreslení v Čechách. Od tohoto roku jsou v účtech knížecí rodiny zaneseny platby za obrazy zříceniny Vítkova Kamene, Kunžvartu, Plešného jezera, pohledu na Kleť atd.

Mimořádně šťastnou se stala i vzájemná spolupráce nadané kněžny Pavlíny ze Schwarzenberku, diletantské malířky, s učitelem a rádcem Ferdinandem Runkem. Vzájemné ovlivňování, patrné v přípravných kresbách a studiích, vyústilo v letech 1804 a 1805 ve vydání dvou alb leptů, které kněžna Paulina vydala formou "voyages pittoresques", tedy jakýchsi cestovních deníčků, ve své době velmi oblíbených.

Motivy, zpracované kněžnou Paulinou ve sbírkách leptů, jsou ve většině případů zachovány i v Runkových kvaších.

Mezi lety 1803 až 1826 vzniklo velké množství obrazů s náměty z českých krajin. Velká většina z nich byla uložena v zámku Český Krumlov. Původně byla identifikována jen ta část obrazů, která byla součástí tzv. Runkova salonu. Za velké podpory dr. Jiřího Zálohy ze Státního oblastního archivu Třeboň, pobočka Český Krumlov, který poskytl přesné údaje z rejstříku schwarzenberských účtů, bylo postupně určeno přes 130 kvaší, olejů, akvarelů i kreseb, které lze s určitostí Ferdinandovi Runkovi připsat.

Podle rozboru barevnosti, zachycení atmosféry a způsobu výstavby obrazu se Runkovo dílo dá zhruba rozdělit do čtyř období. Ranné práce zastupuje soubor pěti pohledů na alpské kraje z let 1797-1798. Pohled na Schrattenberg, Vodopád u cesty pod Murau a Most u Murau jsou charakteristické zvláštní šedohnědou barevností skal a jakousi pochmurností.

Druhou fázi tvoří soubor 24 štýrských krajin, pořízených na zakázku knížete Josefa ze Schwarzenberku v letech 1799-1801. Z tohoto souboru se v Čechách podařilo identifikovat celkem 19 obrazů. Mezi nejcharakterističtější práce tohoto období patří Pohled na jezero Turach, Krajina v okolí Unzmarku a Špýchar u Haynfeldenu, kde Runk již mnohem lépe pracuje se světlem a krajina ztrácí kulisovitost výstavby. Runk v této době působil i ve východních Alpách. V knize "Die Alpen und ihre Maler" je Runk uveden jako první krajinář východních Alp.

Nejšťastnější údobí jeho tvorby spadá bezesporu do období v letech 1803 - 1810. Na přání kněžny Pavlíny jezdí Runk po českých panstvích a objevuje novou krajinu, plnou romantických zákoutí, tolik nepodobnou velebné, ale nepřístupné kráse Alp. Vzniká série drobných kvašových prací, zalitých sluncem a vyzařujících pohodu. Mezi nejtypičtější obrazy tohoto období patří Pohled na Opatovický rybník, kde se Runk přibližuje budoucímu impresionistickému cítění krásy okamžiku.

Pohledy na krajiny v Čechách, které Runk zpracoval jako bystrý pozorovatel podle všech zásad soudobého vedutového malířství, zaplnil reálnou stafáží. Jeho obrazy jsou idylickým soužitím hodných venkovanů, kde se klidně a přirozeně prochází panská společnost, baví se i je poučována. U obrazu Pouť na Lomci jsou rozpracovány kroje venkovanů do detailu, v Topolovém ostrově u Červeného Dvora lze identifikovat čtyři z dětí kněžny Pauliny. Snad kromě scény hořícího sálu pařížského vyslanectví v roce 1810, kdy zemřela kněžna Paulina a Runk byl událostí zřejmě hluboce otřesen, nenamaloval Runk žádnou dramatickou scénu, žádné běsnění živlů nenarušilo idylické venkovské výjevy.

Po smrti kněžny Pavlíny Ferdinand Runk téměř rok nic nenamaloval. V roce 1811 se oženil s komornou Rosálií Zedlitzovou, s níž měl dvě dcery - Annu a Rosalii. Následující rok zaznamenává knížecí pokladna opět nový přísun obrazů, avšak s mnohem menší frekvencí než v předchozím období. Obrazy se formátově zvětšují a mění se i barevnost obrazů. S postupujícím věkem se Ferdinand Runk obrací k manýře a jeho poslední soubor, zachycující park v Neuwaldeggu, je již namalován bez osobního zaujetí. Z posledního období Runkovy tvorby se vymyká několik prací, mezi něž patří Most u Altlahmu, připomínající svou zářivou barevností práce předchozího období. Z této doby, kdy Ferdinand Runk převážně pobýval v Rakousku, je řada obrazů nezvěstná a o jejich existenci nás přesvědčují jen pečlivě vedené účty knížecí pokladny. V posledních letech svého života se Runk věnoval restaurování schwarzenberských obrazových sbírek, např. Hamiltonových obrazů na loveckém zámku Ohrada, oltářního obrazu Zvěstování P. Marie od Daniela Grana (dnes na Vyšším Brodě) nebo květinových zátiší z vídeňského Gartenpalais.

Ačkoli byl Ferdinand Runk velmi plodný malíř, vystavoval jen zřídka. V roce 1824 vystavil osm olejomaleb, zobrazujících postupný vývoj přírody od nejvyšších vrcholků švýcarských Alp až k rovinaté přímořské krajině. Výstava měla značný ohlas. Podle soudobé kritiky Runk "... v těchto originálních plátnech prostřednictvím osvětlení a barevnosti, měnících se forem vegetace, povrchu země a vody změny přírody mimořádně šťastně vyjádřil. "

V roce 1834 Ferdinand Runk ve Vídni zemřel. Tři dny po jeho smrti byla v kostele sv. Josefa sloužena zádušní mše a odtud byly ostatky převezeny do Neuwaldeggu, kde byl pohřben. Ferdinand Runk byl malíř, který je generacemi historiků umění zařazen mezi vedutisty. Jeho obrazy však projevují daleko větší zájem o krajinu než o pouhé topografické zachycení staveb a měst. Jeho "krajinné pohledy" nám umožňují lépe pochopit vztah našich předků ke krajině jako takové, zobrazující místa, která dnes již neexistují nebo radikálně změnila svůj vzhled. Ačkoli Runk nebyl zařazen do vývojové řady české krajinomalby, jeho dílo předznamenalo nový realistický proud krajinomalby 2. poloviny 19. století.

(mh)