Historie Maškarního sálu

Na konci 16. století byly v českokrumlovském rožmberském rezidenčním sídle tři velké sály, sloužící pro slavnostní a významné společenské události v životě obyvatel hradu. Jeden z těchto sálů, tzv. Erbovní světnice, se do dnešních dnů nedochoval. Dva další lze v pozměněné podobě spatřit ještě dnes. V současné době jsou známy pod označením Zrcadlový a Maškarní sál. Písemné zprávy o nich můžeme sledovat od poloviny 16. století.

Dnešní Maškarní sál se původně nazýval Zelenou světnicí. První písemná zpráva o něm je obsažena ve zmíněném soupisu rožmberského movitého majetku z roku 1545. V oné době sloužila tato velká místnost jako sklad zbroje, bylo v ní mimo jiné 56 úplných rytířských brnění, přední a zadní díly zbroje pro sto pěších pacholků, 97 helmic, 97 velkých dlouhých ručnic, 145 halaparten, zbroj na větší počet koní a dvě truhlice s různými částmi brnění.

Doba vlády posledních Rožmberků přinesla radikální změnu ve vnitřním uspořádání Zelené světnice. V roce 1600 pokrývaly stěny místnosti sametové a damaškové tapety zelené barvy v počtu 9 kusů, v čele místnosti visel rožmberský erb ovinutý zeleným brokátem a zeleným sametem se zlatými třásněmi, na stropě byly zavěšeny dva mosazné lustry, nad úrovní tapet viselo na stěnách 27 obrazů a mezi okny dalších jedenáct obrazů, místnost byla vybavena velkými zelenými kachlovými kamny, kolem nichž stála železná pozlacená mříž. Sál měl 12 oken "mezi kamennými sloupy" (část vedla na Plášť, část do nádvoří) a dvoje dveře - jedny v místě dnešního vchodu, druhé v místě dnešního velkého zrcadla na jižní straně - vedoucí do sousedních pokojů. V tomto pěkně vyzdobeném sále se konávaly slavnostní hostiny, například svatební hostina rožmberského dvořana Adama Tuněchotského z Poběžovic dne 5. ledna 1598, poté co byl oddán s Magdalénou Kunášovou z Machovic v sousedním sále zvaném palác.

Jak dalece byla tato místnost ochuzena o svůj inventář při stěhování Petra Voka z Rožmberka v roce 1602, nelze přesně určit. Jisté však je, že i v následujících letech sloužila pod svým původním názvem jako slavnostní jídelna, což potvrzují inventáře z roku 1602 (Zelená toflštubn), 1607 (Zelená světnice), 1614 (Zelená světnice), a 1649 (Grünstuben). V uvedených letech v ní vždy byl určitý počet velkých jídelních stolů, stolic a lavic a zůstala tam původní zelená kachlová kamna se zlaceným železným zábradlím.

První změnu názvu sálu můžeme zaznamenat v roce 1664, kdy je v inventáři označen jako "velký sál s růžovou podlahou". Soupis místností českokrumlovského hradu pocházející ze stejného roku jej nazývá Velkým růžovým sálem. V roce 1670 se poprvé setkáváme s pojmenováním této místnosti Jelení sál: toto označení souviselo s větším počtem jeleních trofejních paroží na stěnách. Do poloviny 70. let 17. století se užívaly vedle sebe dva názvy - Růžový sál i Jelení sál.

Poslední českokrumlovský Eggenberg, Jan Kristián, který ve svém sídle pěstoval různé druhy umění, zasvětil Jelení sál divadlu. První divadelní představení se tam konalo v roce 1670 a od roku 1675 do roku 1686 se pak představení konala pravidelně. Jeviště tam ale zřejmě nebylo zabudováno trvale, poněvadž sál sloužil i pro jiné společenské události. Často se totiž v účetních přílohách setkáváme s položkami svědčícími o bourání a novém budování divadelního zařízení v Jelením sále.

V roce 1673 uvažoval Jan Kristián I. z Eggenberku o nové úpravě Jeleního sálu podle sálu ve vídeňském paláci hraběte Trauna, který se mu patrně při některé jeho tamější návštěvě zalíbil. Českokrumlovský sál byl ale o mnoho větší než onen vídeňský, jehož štukovou výzdobu nebylo možné uplatnit v Jelením sále, který měl podle údajů z roku 1673 tyto rozměry: délka 13 sáhů 1 stopa (asi 25 m), šířka 7 sáhů 1 stopa (asi 13,3 m), výška 3 sáhy 1 stopa (asi 5,7 m). Velkolepě plánovaná rekonstrukce se v roce 1673 nakonec omezila na výměnu podlahy. Ona stará růžová podlaha (buď cihlová, nebo mramorová) byla nahrazena čtvercovými kamennými deskami. O rok později tam byly důkladně opraveny obrazové rámy a jelení hlavy nesoucí trofejní paroží.

Zprávy o běžných opravách v tomto sále z let 1675 - 1686 se několikrát zmiňují o poškození interiéru při divadelních představeních (rozbitá okna, poškozené zdi).

V roce 1686 rozebral zámecký tesař veškerá divadelní zařízení ve "velkém divadelním sále" a přenesl je do nově postavené divadelní budovy (rumpál, sloupy, scény, opona). Krátce nato byl sál důkladně opraven.

V polovině 80. let 17. století byly ze sálu proraženy nové dveře do chodby vedoucí do divadla. V roce 1703 byl zpevněn strop sálu zapuštěním dvanácti nových trámů.

Na přelomu 17. a18. století se v Jelením sále ještě několikrát konala příležitostná divadelní představení, poněvadž stálé eggenberské divadlo bylo tehdy již mimo provoz.

Příchod nových majitelů přinesl dosti nezvyklý zásah do interiéru Jeleního sálu. Na přání Adama Františka ze Schwarzenberku byla na jaře roku 1728 do severovýchodního rohu sálu vestavěna malá kuchyň pro osobní potřebu dědičného prince Josefa Adama. Stavbou byl pověřen knížecí stavitel Martinelli. Lze předpokládat, že pro kuchyňku, ve které se muselo topit, byl použit komín, který do té doby odváděl kouř z oněch zelených kachlových kamen. Původní kamna byla tehdy s největší pravděpodobností rozebrána. Kuchyňka sice byla po dvaceti letech zrušena, zůstala po ní ale nově proražená okna v severní stěně sálu a do Jelení zahrady vyčnívající odpadní roura, kterou někteří historikové mylně dávali do souvislosti s nejstarším rožmberským zámeckým pivovarem, který zcela nelogicky situovali do míst dnešního Maškarního sálu.

Jelení sál v oné době sloužil zřejmě spíše jako velké skladiště, což dává tušit popis jeho inventáře z roku 1733: vycpaniny bílého a černého medvěda, bláznivá skříňka, starý kulečníkový stůl, dvě velké drátěné ptačí klece, dvě staré skříně, dva staré stoly, 72 jelení trofeje, 17 nevýznamných obrazů a grafických listů.

V letech 1747 a 1748 proběhla celková rekonstrukce sálu, jejíž výsledky můžeme spatřit i dnes. Především byla odstraněna vestavěná kuchyňka, zrušena stará okna a probourána nová, rozšířeny vstupní dveře a dveře do chodby vedoucí do divadla, zazděny dveře na jižní straně, kamenná podlaha nahrazena dřevěnou a přistavěna galerie pro hudebníky. V roce 1748 ozdobil vídeňský malíř Josef Lederer stěny sálu postavami z divadelního prostředí, což se stalo podnětem k jeho novému pojmenování - Maškarní sál.

Do nově upraveného reprezentačního sálu bylo přeneseno 5 křišťálových lustrů z jiných zámeckých místností (kněžniny ložnice, knížecího předpokoje, eggenberského sálu), na stěny bylo připevněno 15 železných pozlacených svícnů, 13 dlouhých úzkých a 13 kulatých zrcadel a velké zrcadlo do čela místnosti.

Nákladná úprava Maškarního sálu v letech 1747 a 1748 časově zapadá do období posledních rozsáhlých přestaveb českokrumlovského zámku, kdy byl mimo jiné také zrušen starý Zrcadlový sál (Historie Zrcadlového sálu), někdejší Erbovní světnice.

(ak)